V roce 1988 jste se stal knihkupcem. Před tím jste ale na střední škole vystudoval geodezii. Jak jste si nakonec našel cestu ke knihám?
Cestu ke knihám jsem našel už jako dítě, protože můj táta byl vyučený tiskař a posléze nakladatelský redaktor. Mezi knihami jsem tedy žil od dětství a vždycky jsem rád četl. Dokonce jsem si často raději četl, než vyrazil s kamarády ven. A skutečnost, že budu pracovat v knihkupectví, vznikla jako náhražka. Protože mi bylo ukončeno studium vysoké školy, chtěl jsem pracovat v antikvariátu, ale v pražských antikvariátech nebylo v té době žádné volné místo. Knihkupectví tedy bylo nouzové řešení, ale nakonec mi zůstalo.
Jaké pro Vás bylo pracovat v knihkupectví ještě v době komunismu?
Pracoval jsem v reprezentativním knihkupectví Československého spisovatele, což bylo nakladatelství, které vydávalo převážně knihy českých a slovenských spisovatelů. Dalo by se říct, že to knihkupectví bylo trošku jako mauzoleum. Jednak bylo opravdu pojednáno ve dřevě a mramoru a díky vysokým regálům s klasiky marxismu a leninismu a různými komunistickými autory to nebylo úplně příjemné prostředí. Kromě toho také pamatuji na knižní čtvrtky, což je něco, co dneska nikdo moc nechápe. Jeden čas jsem učil na střední škole pro knihkupce a pečlivě jsem celou vyučovací hodinu vysvětloval, jaký byl chod knihkupeckého světa před rokem 1989 a dostali jsme se i ke zmíněným knižním čtvrtkům. Na konci hodiny se přihlásil jeden zvídavý chlapec, který se mě zeptal, proč jsme si ty knížky nešli koupit v pátek. V tu chvíli mi došlo, že jsem pedagogicky naprosto selhal a že zkušenost z doby pozdní normalizace je tak bizarní, že je nesdělitelná.
Co v té době znamenala pro lidi kniha jako taková?
Knížka byla často něco, čím lidé vyjadřovali nechuť k tehdejšímu režimu. Zároveň byla tehdy kniha vhodný produkt ke směnnému obchodu. Protože ve chvíli, kdy jste získala knihu, která byla už v deset hodin dopoledne v ten osudný čtvrtek naprosto rozebraná, tak jste měla možnost vyměnit ji třeba za lahev dobrého alkoholu, za dobrou uzeninu nebo za nějaký jiný požitek. Ne že bych to dělal, ale na vlastní oči jsem to mnohokrát viděl.
A co vás přivedlo ke psaní? Psal jste třeba na vysoké škole poezii jako většina z nás?
Na vysoké škole jsem psal spíše seminární práce. Ale poezii jsem psal na střední škole, kde jsme také vydávali školní samizdatový časopis. Nebyl to žádný odboj, byla to studentská zábava, kde jsem publikoval své juvenilie a k poezii jsem se pak už kromě slovních hříček nevrátil. Ale touto fází „autorství“ jistě prošel skoro každý.
Vaší první knihou byl průvodce Cesty s Karlem Hynkem Máchou. Proč právě Karel Hynek Mácha, co vás na něm fascinovalo?
Chtěl jsem si především vyzkoušet formát průvodce, protože formát kulturně historického průvodce je podle mě skvělý žánr a mám ho rád. A Karel Hynek Mácha je jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Kromě toho rád putoval, a tak bylo o čem psát.
Měl jste rád historii už jako malý kluk? Co jste tehdy četl?
Já jsem z generace, pro kterou byl naprosto zásadní hrdina Vinettou, masivně jsem četl mayovky, ale zároveň, byť jsme jako děti nechápaly kontext, nám byl vnucován jako hrdina Julius Fučík. Ale také jsem už četl beletristické knihy o druhé světové válce. S tátou jsme často chodívali po pražských Nuslích, odkud pocházím a kde je spoustu pamětních desek, třeba z Pražského povstání. I tyhle vycházky formovaly můj zájem o moderní dějiny. Bavíme se o době před rokem 1989, táta občas domů nosil také nějaký ten samizdat, který jsme oba museli za víkend přečíst. Například k Hrabalově knize Obsluhoval jsem anglického krále, k Bondyho Cestě českem našich otců nebo k Charlesi Bukowskému jsem se dostal daleko dřív, než ty knížky vyšly legálně.
Jak si myslíte, že na tom jsme v tuzemsku v rámci vzdělávání mladých lidí v oblasti novodobé historie?
Myslím, že je to čím dál tím lepší. Pokud jsem dobře pochopil nový návrh ministerstva školství, tak bude znamenat další rozšíření pravomoci ředitelů škol a učitelů, co vlastně chtějí učit. Ale situace je určitě výrazně lepší než třeba v devadesátých letech, protože se o nedávné historii více mluví i ve veřejném prostoru. A ten, kdo nepochopí dvacáté století, tak nemůže pochopit současnost. Učit se o Přemyslovcích je sice fajn a nic proti nim, ale k pochopení současnosti vám to nepomůže.
V rámci vaší práce musíte často bádat v archivech. Můžete přiblížit, jak probíhá takové bádání?
Pravdou je, že jsem badatel amatér. Ale stejně jako profesionální historik musím vědět, co a kde hledat. Určitě je nutno říct, že archiváři jsou jedni z nejhůř placených profesí v České republice a v drtivé většině jsou to naprosto laskaví lidé, kteří se vám opravdu snaží pomoci. Ale přesto musíte mít základ a vědět, co hledáte, koho hledáte a proč ho hledáte. A také v jakých souvislostech. Někdy na informaci narazíte hned, někdy musíte projet tři okresní archivy a projít dvacet kartonů, abyste zjistili, že stejně nic nenajdete. Často je to takové hrabání v hlušině, ale někdy v té hlušině najdete diamant nebo najdete informaci, která vás posune dál. Anebo vás alespoň nasměruje do dalšího archivu.
Dalo by se ale říct, že je to podstatná část vaší práce.
U některých knih určitě, u jiných zase čerpám hlavně ze starší literatury nebo z dobového tisku, například u kronik. Ale moje nová knížka, která se momentálně chystá, Český bestiář, tak ta je z většiny postavena na archivním průzkumu.
Loni na podzim měl premiéru film Bratři, který sleduje osudy odbojové skupiny včele s bratry Mašíny…
Přesnější je říct, že sleduje jejich rodinu, protože ženské postavy jsou v tomto filmu zcela nezastupitelné.
Určitě, to máte pravdu. Jakým způsobem jste se vy konkrétně na filmu podílel?
Trošku jsem radil se scénářem. Byl jsem uveden v závěrečných titulkách jako jeden z poradců, ale podle mě nebyly moje rady nijak zásadní. Ale také jsem si v tom filmu zahrál. Moje role se jmenovala Řidič č. 3 v obrazu č. 47 a trvá asi tři vteřiny. Naštěstí není mluvená, takže se opravdu jen mihnu na plátně. Jsem moc rád, že Bratři dostali Českého lva, ale můj podíl je naprosto mizivý.
Jakým způsobem ten film vnímáte? Myslíte si, že může pomoci nějakým způsobem „vyřešit“ konflikt dvou táborů, které jsou rozdělené na ty, kteří považují Mašíny za hrdiny a kteří je mají za vrahy? Máte pocit, že může film pomoci divákům otázku na tuto odpověď najít nebo se jedná o sled událostí, tak jak se staly a žádný názor divákovi nevnucuje?
Nejsem příliš objektivní. Jednak jsem se na něm podílel, jednak jsem ho viděl už třikrát a strašně se mi líbí. Líbí se mi především proto, že ukazuje, že tyto dvě kategorie, které jste zmínila – hrdinové nebo vrazi – jsou vlastně obě nesmysl. Je to prostě příběh o lidech, které okolnosti postavily do určité situace, ve které nějak jednali. A podle mě, jednali správně. Pokud někdo vykřikuje, že Mašíni jsou vrazi, tak asi nemá cenu mu cokoliv vysvětlovat. Ano, Mašíni zabíjeli, samozřejmě zabíjeli i jiní příslušníci komunistického odboje, podobných skupin byly desítky. Byly daleko větší skupiny a byl to boj na život a na smrt s nenávistným komunistickým režimem. S brutálním vražedným režimem. Takže za mě vrazi rozhodně ne a jestli hrdinové… To už si musí každý posoudit sám. A především by si to měl každý posoudit i z toho hlediska, jak by se asi v dané situaci zachoval. Zvláštní je, že o účastnících protinacistického odboje si podobné otázky nepokládáme. K Mašínům bych chtěl dodat ještě jednu „úřední“ věc. Zcela oficiálně jsou bratři Mašíni státem uznaní účastníci protikomunistického odboje. Takže o žádných vrazích nemůže být řeč.
Vraťme se zpět ke knihám. Jste ředitelem nakladatelství Academia. Jak vnímáte skutečnost, že je to letos už po čtvrté v řadě, kdy získal titul z nakladatelství Academia cenu Magnesia Litera? Čemu přisuzujete tento úspěch?
Samozřejmě jsem šťasten. Svědčí to o tom, že všichni lidé, kteří se mnou pracují v nakladatelství, dělají svou práci dobře. Ať už to jsou redaktoři, technická redakce, ať už to je propagace, všichni se velmi snaží, aby naše knížky byly skvělé. A skvělé můžou být samozřejmě také proto, že máme skvělé autory. A jsem rád, že letošní Magnesie souvisí i s dalším pracovištěm Akademie věd, a to je Botanický ústav AV ČR.
Je nějaký titul z nakladatelství Academia, který má letos vyjít a vy osobně se na něj těšíte a myslíte si, že bude mít úspěch u čtenářů?
Pevně doufám, že úspěšné budou všechny. I když samozřejmě některé naše tituly jsou jen pro pár čtenářů. Osobně se velmi těším na titul Popravení z politických důvodů, protože si myslím, že je to knížka, která jasně ukáže, co byl komunistický režim zač, koho vraždil a proč ho vraždil.
A je naopak nějaký titul, který v poslední době vyšel v našem nakladatelství a zasloužil by si více pozornosti?
Všechny knihy by si zasloužily více pozornosti. A tím nemyslím jenom z našeho nakladatelství. Ale jinak doufám, že se větší pozornosti dostane Antropocennostem, protože je to pro naši současnost a budoucnost velmi zásadní knížka. A kromě toho se také skvěle čte.
Momentálně se dokončuje Vaše nová kniha Český bestiář, kterou jste již zmínil. Můžete přiblížit, čemu se v knize věnujete?
Je to kniha pro mě netypická, není to průvodce ani kronika a je to knížka postavená na archivním výzkumu. Vypráví příběhy sedmi mužů, kteří nejsou příliš známí. Nejznámější z nich je asi Jaroslav Nachtmann, který za svůj bohatý život stihl být konfidentem Gestapa Státní bezpečnosti i KGB. Na všech těch příkladech, které jsou podle mě velmi pestré, se snažím ukázat, že ve dvacátém století bylo velmi snadné selhat. Zároveň chci také ukázat, že to ti lidé jako selhání vůbec nevnímali. Některé příběhy jsou opravdu bizarní, ale fascinující je, že ti lidé opravdu věřili, že činní dobře. A věřili, že budují šťastné zítřky, ať už komunistické, nebo nacistické. Jen se jim to většinou trochu vymklo.
Samozřejmě je to neskutečně zajímavé téma, zároveň bude pro spoustu čtenářů asi těžké, číst takovéto příběhy…
Píšu to hned v úvodu, že kniha bude skřípat mezi zuby jako písek. Ale doufám, že ji lidé číst budou. Neskormně si totiž myslím, že je velmi poučná. A opravdu jsem se k tomu snažil přistupovat velmi střízlivě, nikoho nesoudit a snažit příběhy zasadit do kontextu doby.
Kdy se můžeme na Český bestiář těšit?
Kniha vyjde v září.
Jakou knihu jste četl naposledy? A máte odhad, kolik toho za rok stihnete přečíst?
Naposledy jsem četl Antropocennosti a nyní jsem rozečetl knížku Zaniklé obce Ralska, což souvisí s přípravou mé další knihy. A kolik toho přečtu… Netuším, nepočítám to. Ale asi už jsem ve fázi, kdy přečtu víc archivních dokumentů než knížek. Ale přesto se snažím číst a třeba dovolená, to je pro mě vyloženě čas čtení.
Na závěr se vás zeptám, co byste vzkázal našim zákazníkům a čtenářům, kteří k nám rádi chodí?
Lidé čtěte, a hlavně čtěte knihy, které vedou k dalším knihám. Takové jsou totiž úplně nejlepší.
Autor: Tereza Stejskalová / Foto: Soňa Pokorná