Jednou z těchto žen je politická vězenkyně Alexandra Součková Kovářová, jejíž životní příběh zaznamenala formou interview Zuzana Augustová. Knihu Na trápení nebyl čas vydalo Nakladatelství Academia loni v edici Paměť.
Druhou knihou je rozhovor s Kamilou Bendovou Můj život s Václavem a Chartou, která vyšla u nakladatelství Vyšehrad.
Recenzi Josefa Chuchmy si můžete přečíst na webu ČT ART.
Z recenze:
V některých ohledech se osudy obou těch žen zajímavě podobají, v něčem jsou protivami. Obě pocházejí ze středostavovského prostředí. Otec paní Alexandry spravoval chrup lepší pražské klientele včetně lidí z uměleckých kruhů, strýc Zdeněk Mančal byl hlasatelem Československého rozhlasu, v němž 5. května 1945 volal ku pomoci české občanstvo, jde o jeden z ikonických okamžiků pražského povstání (po únoru 1948 byl z Rozhlasu propuštěn a zakrátko odsouzen na deset let). Otec Kamily Bendové (* 1946), rozené Neubauerové, byl v Brně ředitelem penzijního ústavu, a to až do roku 1943, pak byl přeložen do Prahy, rodina zůstala v jihomoravské metropoli. Po válce čelil takzvanému malému dekretu, což bylo řízení vedené komisemi okresních národních výborů proti lidem, kteří se měli provinit proti „národní cti“. Na Brno zanevřel i proto, že byl odstaven od výuky na tamější právnické fakultě, kde byl profesorem. Pracoval tedy nadále v Praze, rodina se za ním roku 1953 přestěhovala. Otec se přátelil kupříkladu s malířem Pavlem Brázdou či s básníkem Františkem Halasem a jeho rodinou. Kamilina matka dostala jako nadaná žačka možnost studovat střední školu ve Francii, po návratu v Brně studovala práva, kde ji učil mimo jiné právě profesor Zdeněk Neubauer – zamilovali se do sebe a vzali se.