Když se prvního máje 1949 ozvala ohlušující rána v liberecké ulici U Novostavby, psaly noviny o výbuchu plynu. Ve skutečnosti explodovala nálož, jež měla zasáhnout komunistické funkcionáře na tribuně před radnicí. Komunistická justice měla každopádně kauzu, která je dnes známá jako Krysličkova aféra a odstartovala sérii politicky motivovaných politických procesů. O této málo známé etapě liberecké historie napsala knihu naše absolventka Markéta Filla.
Rozhovor s autorkou si můžete přečíst v online zpravodaji Technické univerzity v Liberci ZDE.
Z rozhovoru:
Na rozdíl od většiny účelových a zmanipulovaných politických procesů 50. let měla tato kauza reálný základ v pokusu o protikomunistický odboj nebo jinými slovy také teroristický čin, že?
Ano, tak zvaná Krysličkova teroristická skupina připravovala v roce 1949 atentát na prvomájovou tribunu v libereckém centru. Cílem byli komunističtí funkcionáři. Nešťastnou náhodou ale připravovaná nálož vybuchla jinde a zničila dům v ulici U Novostavby, na místě dnešního rozšíření Krajské nemocnice Liberec. V troskách zahynul Kryslička a tři další muži – dva spolupracovníci Krysličky a otec jednoho z mužů, který nejspíš neměl se skupinou nic společného. Několik dalších obyvatel domu bylo vážně zraněno. V následném politickém procesu byli souzeni nejen skuteční, ale i pouze domnělí spolupracovníci Krysličky.
Kdo byli odsouzení lidé a jaké dostali tresty?
V hlavním procesu bylo odsouzeno šest lidí. Například Jan Šolc (otec Jana Šolce, někdejšího poradce prezidenta Václava Havla, pozn. redakce), který byl s obžalovanými coby vazební lékař ve styku. Všichni dostali na svou dobu vysoké tresty, které si z více než poloviny odseděli. Zmíněný Jan Šolc byl odsouzen do vězení na 13 let, za mřížemi strávil 8 let, Vojtěch Talík byl odsouzen na dvacet let, na následky podmínek ve věznici ale zemřel. Karel Kafka dostal trest 17 let vězení. Jediná žena, Jarmila Stolínová, byla odsouzena k 11 letům vězení. Na proces „Talík a spol.“ byla navázána řada dalších procesů s významnými osobnostmi Liberce – například s policejním velitelem či s běžnými občany.
Dá se dnes říci, kolik lidí bylo souzeno právem a kolik z obžalovaných se stalo oběťmi konstruktu Státní bezpečnosti?
Tresty napovídají, že se jednalo o proces, který byl pro režim významný. Nakolik byli ale odsouzení skutečně účastni na protistátní činnosti a nakolik šlo o konstrukci Státní bezpečnosti, a tedy čistě politický proces, je dnes těžké říci. Je logické, že se každý stát brání tomu, aby občané k vyjádření nespokojenosti s režimem užívali takto násilných prostředků. Ovšem musíme si uvědomit, jaké metody vyšetřovatelé volili. Byly nezákonné i v rámci omezené právní svobody tehdejšího Československa. Tresty tak hodnotím jako opravdu velmi tvrdé. Stejně tak dopady na rodinné příslušníky odsouzených. V jejich případě mluvíme o tak zvané mimosoudní perzekuci – byl jim zabaven majetek, u kterého museli následně složitě a ne vždy úspěšně reklamovat, že náleží jim a ne odsouzenému. Přišli o zaměstnání, museli se stěhovat, péče o děti byla pouze na nich. Kontakt s partnerem nebo rodičem byl velmi omezený a pro malé děti navíc často velmi traumatizující. Je to patrné třeba ze vzpomínek Milady Šolcové, která se snažila o udržování kontaktů otce se synem.
Úvodní fotografie: Adam Pluhař
